Dnes je pondělí 15. 10., svátek má Tereza, zítra Havel

AKTUALITY:

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – SOŠ LUHAČOVICE

Spěchej pomalu

 

Spěchej pomalu

Jmenuji se Mike Wiesel a jsem majitelem dobře prosperující firmy v NY. Mám slabost pro starožitné věci, nábytek, tradice a domy. Ty přímo miluju. Rodinu mám ve Vegas a to jen své milované rodiče skrze to, že bratr Thomas odletěl studovat na Univerzitu 300km od Vegas, kde si poté našel přítelkyni a teď zakládají rodinu. Stejně jako má sestra Annie a já, který rodinu pokládá za jedno obrovské klišé ji nemám a neplánuju to. Je to pro slabochy a já jako majitel a zároveň ředitel jedné z největších a nejvíce prosperujících firem v NY si nemůžu dovolit nějakou ufňukanou barbie, se kterou bych ještě poté měl mít dítě! Ani náhodou! Já jsem Mike Wiesel, ne obyčejný chlap, co o tohle stojí!

Naskytla se mi možnost odkoupit jeden menší domek, po 90leté paní, vzdálený asi 20 minut od NY a také jsem tak okamžitě udělal. Byl naprosto úchvatný! Zdi se pomalu odlupovaly, nábytek byl ve stavu, kdy je vzácnost takový ještě objevit a ta vůně...Božínku ten, kdo neví, jak voní staroba neví, o co přichází a jak skvělý pocit se snažím popsat!

Již za měsíc už jsem byl kompletně nastěhovaný a teď si sedím v křesílku u krbu, kde když si sednu, vyroní se vlna prachu, což ve mně zanechá jistou vlnu vzrušení a pocity štěstí…Propadl jsem tomuto místu tělem i duší. Má jisté kouzlo, které nedokážu popsat ani tisíci slovy a už vůbec ne odolat. Je to jako ráj a i když jsem nad tímhle přemýšlel moc rád, musel jsem mé myšlenky na chvíli zahnat do koutu mé mysli a uvědomit si, že jsem tu už poměrně dlouho na to, abych nevěděl, co za další tajemství, než kouzlo celého domu, se tu ještě skrývá. ''Což byla osudová chyba.''

Prošel jsem obývacím pokojem přes kuchyň nahoru do druhého patra, kolem mé ložnice a koupelny, do dalších dveří, které jsem doposud neměl tu čest poznat. Zjistil jsem, že si paní Brooklinová si kreslením různých abstraktních věcí a jejích vlastních výplodů fantazie krátila dlouhou chvíli. Zvláštností a jedinou věcí na nich bylo to, že byly v chmurných barvách. Působily opravdu děsivě a zrovna tak ne moc pozitivně. Dál jsem objevil lampu z 16.století. Snažil jsem se ji vytáhnout, což se také povedlo, ale shodil jsem přitom menší skříňku, která spadla kousek ode mě, otevřela se a vysunulo se z ní hned několik věcí najednou. Vynesl jsem tu lampu ven z pokoje a vrátil se zpátky vrátit věci vypadané ze skříňky zase na její úvodní místo. ''Když bych to tenkrát opravdu udělal...'' Už jsem to měl až na jednu docela malou krabičku. Hodně mě překvapila svou vizáží a já jsem byl přesvědčen, že jsem jakživ takovou ani podobnou krabičku nikdy neviděl. Prohlížel jsem si ji a narazil na zvláštně napsaný nápis. Byl psaný latinou, kterou já ovládám daleko víc než němčinu, ruštinu a dokonce i španělštinu. Chodil jsem na vysokou školu s právem státní jazykové zkoušky s maturitou. Byla to škola se zaměřením na práva, doktora a podnikatele v jednom. Celý život jsem jazyky používal na každodenním pořádku, a tak mi teď nedělalo problém přečíst tři věty v latině.

To, co mě opravdu vyvedlo z míry a ubralo na mé jistotě byl přeložený význam těch tří vět.  Stálo tam: Nolite tangere! (nedotýkat se!) Noli aperire! (Neotvírat!) a ta poslední věta byla hodně ošoupaná stářím a působením různých roztočů. I přesto jsem to přečetl...Festina lente! (Spěchej pomalu) - Nic jsem nechápal. Chtěl jsem ji vrátit, ale upadla mi na zem a rozbila se. Celý dům se najednou začal třást. Objevilo se přede mnou něco, co jsem nikdy před tím neviděl. Bylo to jako nejhorší noční můra! Vypadalo to jako černá mlha, která intenzivně propouštěla strach a pach smrti do svého okolí. V tu chvíli mě přepadl nepředstavitelný pocit paniky, a začal jsem upadat do bezvědomí. Blížilo se to ke mně a chraplavým až nakřáplým pomalým hlasem to pořád opakovalo...Feestii-n-aa l-ee-nt-ee...Pořád dokola. Přibližovalo se to ke mně čím dál tím víc a rychleji. Hrozně moc jsem se bál a přestával vnímat úplně vše kolem mě. A pak se to stalo! Usnul jsem! I přesto, že jsem neměl ani nejmenší pomyšlení na to usnout. Jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, aby to byla opravdu jen špatná noční můra a já se probudil se zatřepáním hlavy ráno tak, jako obvykle.  Aby se nic z toho nestalo!

 

Probudil jsem se. Stejné místo, stejná poloha, při které jsem usnul. Žádná změna, Jen to, že jsem už neslyšel ten hlas...A neviděl jsem ten přízrak vypadající, jako černá mlha. Nikde NIC. Všechno bylo jako včera, když jsem do tohoto pokoje vešel...Krabička byla na poličce a já si oddychl. Vstal ze země s vysilující bolestí levého spánku a vyšel z pokoje, kam jsem se naposledy podíval a zopakoval tu záhadnou větu. Spěchej pomalu. Zamkl pokoj, co to šlo. Vzal si tu lampu z před pokoje, která mě tolik ohromila a zatím ji postavil do předsíně. Vzal jsem si prášek proti bolesti a šel si lehnout, zítra musím do práce.

Probudil mě zvuk z předsíně. Podíval jsem se na budík, který jsem měl na nočním stolku a zjistil, že jsou přesně dvě hodiny v noci. Šel jsem se s hodně špatným pocitem kouknout, co se tam děje. ''To jsem taktéž neměl dělat.''

Bylo to tam! Viděl jsem to zase! Zmocnil se mě užírající pocit. Rozsvítil jsem a doufal, že se to pod tím světlem rozplyne. To byla opravdu velká chyba, neboť se to oné na mě otočilo a já tomu viděl do tváře. Včera jsem kvůli šeru v místnosti neviděl nic víc, než jeho rozmazanou postavu. Začali mě z toho pohledu pálit, slzet a štípat oči. Odvrátil jsem pohled na jeho tělo a byl jsem opravdu vyděšený. Zmizelo to! Nic ošklivějšího jsem jakživ neviděl! Prostě to zmizelo! Stál jsem na začátku předsíně, slyšel ten ohavný hlas se stejnou, opakující se větou festina lente. Blížilo se to a já stál jako přikovaný k zemi. Nemohl jsem se ani hnout. Pak se to stalo. Zhaslo se. Vylekaně jsem vykřikl…Cítil jsem chlad a totální pocit bezmoci. Jen jsem tam stál. Ve tmě a se znícím hlasem už úplně u mě a já nevěděl, ze které strany se to přibližuje. Z ničeho nic mnou projela vlna odporné a nesnesitelné, mučednické bolesti. Podlomily se mi kolena a já řval bolestí. Zašeptalo mi to do ucha tu stejnou větu. Nechápal jsem, co mi tím říká. Nechápal jsem, proč se to děje mě. Jedno jsem ale věděl na jistotu. Umřu, pokud to nepřestane. Ta síla mi utlačovala hrudník. Srdeční svaly mi pracovaly čím dál víc pomaleji. Cítil jsem tu smrt. Řval jsem bolestí, spíše sípal, protože jsem neměl dostatečný přísun kyslíku. Dostával jsem se do bezvědomí. Když v tom to všechno přestalo. Světlo se rozsvítilo. To ohavné stvoření i se svým nechutným hlasem a bolestí zmizelo. Jenže já si nepřál nic jiného, než smrt. Nechtěl jsem, aby se to opakovalo!

Šel jsem normálně do práce a snažil jsem udělat co nejvíce, jen abych nemusel domů. Nadešel čas a já musel domů, protože jen tak sedět v kanceláři nemůžu. Měl jsem hlad a potřeboval jsem sprchu. Také jsem měl nedostatek spánku. Zahnal jsem špatné myšlenky, sbalil si notebook a jel domů.

Doma bylo všechno v pořádku, ale já pořád musel přemýšlet nad správným významem slov „spěchej pomalu". Možná to byla má konečná chyba. Zašeptal jsem si to bezmyšlenkovitě ve sprše a bylo to tu zase. Tentokrát jsem opravdu cítil, že se nedožiju zítřka. Smířil jsem se s tím. Všechno se točilo kolem jedné věty, která mě zabila. Neměl jsem na tu krabičku šahat. Je to má chyba. Jakmile to prošlo mou myslí, byla tady. Byla tady ta bolest jako včera. Zhaslo se a voda přestala téct. Křičel jsem bolestí a slyšel ten ohavný hlas. Blížil se. Vlastně už byl u mě. Zalapal jsem po dechu, uslyšel těsně v mé blízkosti tu samou větu. Větu, která mě zabila. To poslední, co jsem viděl bylo rožnutí a ten nechutný obličej těsně přede mnou. Naposledy jsem zamrkal a se zděšením jsem zemřel.

 

                                                                                                           Miroslava Kunčarová, 9.tř.

                                                                                                                           ZŠ Halenkovice

                                               Pláňavy 550

 Halenkovice 763 63

                                                                                                              

Vytvořeno: 05. 01. 2018 autor: adam
Content Management Powered by CuteNews